Jak děti začaly mít rády sníh

Maminka otočila list v kalendáři. Na obrázku pro nový měsíc byl tentokrát sněhulák, který vystřídal barevné listy z měsíce listopadu.
„Tak a je tu prosinec. Začíná zima,“ oznámila maminka. „A proč už je zima? Mně se podzim líbil.“
Bertík není z příchodu prosince nijak nadšený. „No, Bertíku, po podzimu vždy přichází zima. Ale podívej se z okna. Sluníčko stále svítí a trochu hřeje, ještě není potřeba vytahovat rukavice,“ odpověděla maminka.
Bertík byl rád, že si ještě může hrát venku bez rukavic. Sluníčko už sice hřálo méně, ale ještě mu nemrzly ani ruce ani nos. Nejradši trávil čas svou maminkou, kamarády a jejich rodiči na hřišti, na louce nebo v lese.

Uběhl první den, druhý i třetí a Bertík zatím nezpozoroval žádnou změnu. Až čtvrtý den, když se ráno probudil, nevěřil svým očím. Odhrnul svůj zelený závěs a spatřil to nadělení. Trávu, stromy i chodníky schoval sníh a další baculaté sněhové vločky se snášely na zem. „Neeeeeeeeee.“ Křičel Bertík na celý dům. Maminka přispěchala do Bertova pokoje se strachem v očích. Rozhlédla se kolem sebe, ale neviděla žádnou pohromu. „Bertíku, co se děje, proč křičíš, pověz mi, co se stalo.“ Vyzvala Berťu maminka.

„Mami, podívej se ven. Všude je sníh. Je čas na rukavice, čepice, teplé kombinézy a teplé boty. Už si nemůžeme s kamarády hrát na hřišti a v lese.“
Maminka se pousmála. „Aha, vidím, že nejsi nadšený z toho, že napadl sníh. I ve sněhu se dá zažít spousta zábavy. Můžou se stavět sněhuláci a iglú, můžeš se s kamarády koulovat a stále se dá chodit na hřiště. Co kdybychom se dnes domluvili s Amálky maminkou a vyrazili společně ven,“ navrhuje maminka nešťastnému Bertíkovi.
Jenže ten odmítá. Nechce zažít zábavu ve sněhu. Nechce se koulovat. Nechce sáně, čepici, ani teplé boty. Chce zpátky podzim.

U Amálky doma ráno probíhá podobně jako u Bertíka. Amálka je nešťastná, když vidí sněhovou chumelenici a nechce ani pomyslet na to, že by si odpoledne hrála venku se svými kamarády. A všichni ostatní kamarádi z města Zázrakova – Zuzka, Péťa, Jáchym, Lída, Líza, Sára a Bára – jsou smutní, nešťastní nebo naštvaní.

A tak se poprvé za celý rok stane velmi zvláštní situace. Je sice sobota, všechny školky, školy i práce jsou zavřené, ale venku nikdo není. Po krajině se neozývá veselý smích, po trávě se neprohání děti, v lese nikdo nestaví nové domečky pro skřítky. Krajina je tichá a pochmurná.
„Hmm, hmmm, co se děje, co stalo? Vždy si se mnou spoustu dětí hrálo? A teď nikdo? Kdepak jsou? Snad už brzy vylezou.“ Slyšíte to? Kdo to mluví? Aha! To je sníh, který pokryl celý Zázrakov.
„Děti, haló, slyšíte mě? Kde máte koule, kde máte saně? Pojďte se bavit, pojďte snít, jsem tu pro vás, jsem váš sníh.“
Jenže volání sněhu nikdo neslyší. Děti jsou doma, okna mají zavřená, aby je nezábly prsty. A další den znovu a znovu, několik dní po sobě. Sníh se každý den snaží někoho přilákat, ať se ho dotkne, ať se v něm poválí, nebo ať se v něm někdo projede na saních.
Každý den je nálada napadaného snížku horší a horší. Jednoho dne už mu je ale vskutku smutno. Už tak dlouho neviděl rozesmátou dětskou tvář. Dá se do breku. Pláče, pláče a pláče. Nojo, děti, ale víte co? Slzy jsou vlastně taková voda. A víte, co se stane, když sníh polijete vodou? Začne tát. A jak sníh plakal, tak sníh tál. Ze sněhobílých hromádek se postupně stávaly kaluže vody. Voda stékala do řeky a do kanálů, až pomalu všechna zmizela. Zmizela voda, zmizel sníh.

„Mami, mami, sníh je pryč,“ volal Bert. „To už si zase můžeme jít hrát s kamarády, podívej, všechen sníh zmizel.“ Bertík byl nadšený, rychle si nazul své podzimní botky, natáhl svou podzimní mikinu a vyběhl na zahradu. Ale…přede dveřmi se zarazil. Venku byla stále ukrutná zima. Bertík byl zmatený, sníh už přece zmizel, tak proč zase není teplo, proč zase není podzim? „Víš, Bertíku. Zima přichází každý rok. Stejně jako vždycky přichází jaro, léto, nebo podzim. I když není sníh, venku se velmi ochladí a tato zima bude ještě chvíli trvat.
Na zimě je ale spousta krásných věcí. Tak například budou Vánoce. Budeme slavit příchod nového roku. Můžeme si dělat teplé čaje na zahřátí, péct cukroví, koukat na pohádky s nohama pod teplou dekou, nebo dávat zeleninu zvířátkům do krmelce.“
Bertík nad tím přemýšlel, ale zatím ho maminka nepřesvědčila. Zima se mu stále nelíbila. Odpoledne si ve svém pokojíčku prohlížel knížku a narazil v ní na obrázek. Na tom obrázku děti sjížděly kopec na saních a na bobech, bruslily na zamrzlém rybníku a sypaly ptáčkům do krmítek zrní. Všechny dětské tváře zdobil úsměv.
Bertík se zamyslel. „Možná ten sníh a ta zima opravdu nejsou tak špatné. Vždyť se všechny děti na obrázku usmívají.“

Další den ukázal obrázek ve školce všem svým kamarádům a pověděl jim, jaké všechny aktivity se podle jeho maminky dají v zimě dělat.
„Když napadl sníh, příroda byla hezky bílá a leskla se. Teď je všude jen bláto,“ řekla Sára.
„Když byla země pokrytá sněhem, šly v něm vidět otisky zvířecích stop,“ poznamenal Jáchym.
„Když sněhové vločky padaly na mé okno, každá byla úplně jiná, bylo to jako nějaké kouzlo,“ vzpomínal Péťa. „Teď se venku nic kouzelného neděje. Jen nás studí ruce a v blátě žádná legrace není. Kéž by tak zase napadl sníh,“ přála si Zuzka.
„Já mám nápad!“ vykřikla Lída. „Tak ten sníh přivoláme zpět.“
„A jak? Jak se volá sníh?“ ptaly se všechny děti. „Každý z nás mu nakreslí obrázek. Nakreslíme, co bychom ve sněhu rádi dělali, jak bychom si sníh užívali.
Pak ty obrázky přilepíme na okno, ať jdou vidět až do nebe a budeme čekat.“ Tak zněl Zuzky plán, který se všem kamarádům moc líbil. A hned se dali do tvoření.
Bertík kreslil, jak bude ve sněhu válet sudy. Líza, jak bude do sněhu klacíkem kreslit obrázky. Jáchym kreslil, jak pozoruje stopy zvířat a Péťa, jak sjíždí kopec na pytli.
Když byly děti hotové, každý si vzal obrázek ze školky domů, kde ho vylepil v okně svého pokojíčku. A pak děti už jen čekaly a čekaly. Když už se dlouho nic nedělo a sníh nepřicházel, kamarádi začali být smutní.
„Asi náš plán nefunguje. Asi je sníh moc smutný, že jsme si v něm neužili zábavu a už znovu nenapadne.“ Vzlykal Bertík. „Bertíku, zítra jsou Vánoce, Štědrý den. To je den, kdy se dějí zázraky. Nebuď smutný, dobře to dopadne,“ snažila se maminka uklidnit Bertíka.

„Jsou Vánoce, je Štědrý den,“ pomyslel si Bertík hned když ráno otevřel oči. Byl stále trochu skleslý kvůli nepovedenému plánu s přivoláním sněhu. Jako každé ráno vstal a odhrnul svůj zelený závěs. Bertík nevěřil svým očím! Celé okolí bylo přikryto hustou sněhovou pokrývku a z nebe padaly další a další obrovské vločky. Příroda se třpytila a hned byla zase o mnohem veselejší. A stejně tak všichni malí kamarádi. Jejich plán vyšel. „Na Štědrý den se asi opravdu dějí zázraky,“ zašeptal si Bertík pro sebe a šel radostnou sněhovou novinu oznámit zbytku své rodiny.

„Tak jsem tady, jsem tu zas,
stejně jako Vánoc čas.
Dětičky mě zavolaly
a obrázky malovaly.
Tak jsem tady, pojďte ven,
zábavu si užijem.“