když se zrodí miminko, zrodí se zázrak

V prvních měsících života je miminko v bezpečí ženského bříška. Vyživováno, krmeno, je mu zajištěno teplo. Vnímá dotyky a hlasy, které mu potom pomáhají orientovat se ve světě, do kterého se dostane. Miminko si není schopné uvědomit své vlastní já. Chápe se jako součást matky. Jako součást těla, které mu několik měsíců poskytovalo to, co chce a potřebuje.
Porod se popisuje jako první trauma dítěte. Vše se mění. Z vody se dostane na vzduch, poprvé se nadechne, poprvé není spojeno s matkou pupeční šňůrou. Stejně jako v bříšku, stále potřebuje, aby jeho potřeby naplňoval někdo jiný. Samo neví, co potřebuje. Je to na ostatních.
Právě naplnění potřeb dítěte zajišťuje jeho spokojenost, zdravý vývoj a rozvoj všech důležitých částí fyzických i psychických. Základní potřeby malých dětí jsou být najedeno, být v teple, v bezpečí, v suchu a cítit lásku a něhu.



Adaptace na okolní svět
Dítě se po narození adaptuje na cokoliv. Na jakékoliv podmínky. Často je přirovnáváno k houbě na nádobí. Když jí ponoříte do vody, nasaje vše. Vodu krásně čistou, teploučkou a příjemnou. Stejně tak vodu špinavou, ledovou a smradlavou. Přesně jako houba, i dítě nasává vše kolem. Díky extrémně rychlé adaptační schopnosti je schopno přizpůsobit se podmínkám, které okolo něj panují. Naším úkolem by mělo být přizpůsobení prostředí tak, aby bylo pestré, (v)hodné, laskavé, naplňující, proměnlivé, aby v dítěti budilo zájem o další zkoumání a o další zájem o světě.



Láskou dítě nelze rozmazlit
„Nech ho chvíli samotného, ať si zvyká.“
„Když ho necháš vybrečet, za chvíli máš klid a hned se vyspíš.“
„Nenos ho tolik, zvykne si.“
„Když to budeš pořád mazlit, bude z něj pěknej mamánek.“
„On ví, že přijdeš při každým zakňučení. Má tě zmanipulovanou.“
Spousta z nás tyto věty buď slyšela, nebo použila. Možná obojí. Věty předávané z generace na generaci, které pramení ze zkušenosti, kterou si předáváme stejně jako tyto věty. Zkušenost ale není vše, kvůli čemu tyto domněnky vznikají. Je to také nedostatkem informací.
Jak to tedy je?
Jak už jsem výše zmínila, jedna ze základních potřeb dítěte je láska. Bezpodmínečná. Díky lásce se tvoří základní a v tuto chvíli nejdůležitější pouto – pouto dítě a primární pečovatel.
Děti raného věku ještě nejsou schopny v hlavě vymyslet plán: „Máma přijde pokaždé, když zařvu. Zmanipuluju ji.“ Věřte tomu, nebo ne, to dítě zkrátka jen potřebuje dotyk. Kontakt. Laskavé slovo, které ho ujistí, že je stále a za jakýchkoliv okolností milováno. Že svět je v pořádku. Nezapomeňte, že několik měsíců bylo mimo vnější svět. Zažívá vše poprvé.
Pokud stále potřebujeme pracovat s pojmem rozmazlenost, rozmazlené děti jsou zpravidla ty „nedomazlené.“ Ty, kterým se nedostalo tolik lásky a pozornosti, kterou v danou chvíli opravdu potřebovaly, a proto ji vyžadují zpětně způsoby jedině takovými, které ovládají.



Jak (ne)funguje metoda vyplakání?
Je to jednoduché. Vracíme se zpátky k adaptaci na okolní podmínky. Klasický případ této metody je následující: dítě je samo v postýlce, rodič v jiné místnosti, čeká, až se vypláče.
Co se ale děje, když k vyplakání skutečně dojde?
Adaptovalo se na samotu. Zvyklo si. Tyto chvíle bývají často prvními, kdy důvěra mezi rodičem a dítětem mizí. Dítě už si uvědomuje, že mu rodič nepomůže, bude-li se cítit ohroženo. Je v tom ponecháno samo. Naučí se, že pláč není adekvátní. Zastaví ho, zadrží ho. První setkání s dušením emocí ve vlastním těle.
V našem nevědomí jsou stále zaryty určité vzorce chování z dob dávno předešlých. S ním je spojena i situace s vyplakáním.
Přílišná hlasitost a hlučnost v dobách dávných znamenala, že vás najde nepřítel, predátor a to většinou znamenalo pro člověka, co dělal hluk, konec. Není tedy lepší byl poslušný, v klidu a ticho? Tento mód se aplikuje v mozku dítěte ve chvílích, kdy je ponecháno samo s pocitem nebezpečí. Hladina kortizolu, tedy stresového hormonu rapidně stoupá a tělo zařadí program „jak přežít?“
Když se lidé v těchto chvílích radují, že děťátko už je ticho a usnulo, nejspíše usnulo vyčerpáním, zoufalstvím a s pocitem, že pláčem, jediným způsobem, kterým si umí říct o pomoc, žádná pomoc nepřijde.




Cílem tohoto článku není nikoho poučovat, nebo opravovat. Mým jediným cílem je šířit dál informace, které možná ne každý ví, a které jsou velmi užitečné pro vytváření lepšího světa.
Věřím, že každý, kdo je v užším kontaktu s dětmi, dělá vše dle jeho nejlepších úmyslů. 😊