pohádka o skřítkovi dobráčkovi
Ahoj děti, já jsem vánoční skřítek. Jmenuji se Dobráček.
Mám kolem sebe spoustu dobrých kamarádů. Víte, kde my skřítci žijeme? V lidských srdíčkách. A dneska vám budu vyprávět, co v těch srdíčkách se svými kamarády děláme.
Tak pozorně poslouchejte.
Možná vám někdo bude tvrdit, že skřítci neexistují. Kdyby neexistovali, neexistoval bych ani já, Dobráček, a nemohl bych pro vás dneska psát tuhle pohádku. Někdo totiž nám, skřítkům, říká trochu jinak – dobrý skutek, svědomí, dobrý úmysl a tak různě. A je to vlastně pravda. My skřítkové totiž žijeme v srdíčkách všech dobrých lidí a pomáháme jim vykonávat dobré a správné věci.
Já Dobráček bydlím v srdíčku jedné holčičky. Jmenuje se Anežka a je ještě docela malá. Chodí do školky se svými kamarády a ze všeho nejradši kreslí, vyrábí a tvoří všelijaké věcičky. Dneska nás ve školce vyzvedla Anežky babička Mája. Šli jsme k babičce domů, kreslili jsme obrázky, když se Anežka trochu zarazila, zamyslela se a zeptala se babičky. „Babičko, proč má tvůj a dědečkův stromeček ozdoby jen na větvích, které jsou nahoře, proč je nemá i dole?“ Babička se potichu zasmála a začala Anežce vysvětlovat: „Víš, Anežko, už jsme s dědečkem starší lidé a často nás pobolívají záda. Nemůžeme se ohnout ke spodním větvičkám a pověsit na ně ozdoby.“ To byla chvilka, kdy přišla na řadu práce pro skřítka. Zaťukal jsem na Anežčino srdíčko a našeptával jsem jí: „Anežko, Anežko, možná bys babičce mohla nabídnout pomoc a spodní větvičky stromečku ozdobit. Jsi přeci ještě maličká a dolní větvičky se ti budou zdobit dobře.“ Tuhle moji radu samozřejmě slyšela jen Anežka, protože bydlím jen v jejím srdíčku. „Jééé, babi, tak víš co?“ začala s nadšením říkat Anežka. „Tak já ti ozdoby na spodní větvičky ráda pověsím. Já zase nedosáhnu na ty nahoře. Spojíme svoje síly a stromeček bude celý ozdobený.“ Anežka doběhla pro krabici s ozdobami, pověsila je na prázdné větvičky a stromek byl celý krásně ozdobený.
Někdy je ale těžší, aby mě Anežka slyšela. Když má špatnou náladu a její den nebyl moc dobrý, často neslyší, když jí něco šeptám. To se stalo jednou, když byl Štědrý den. Budu vám o tom, děti, vyprávět. Anežce se v noci zdál nějaký ošklivý sen a probudila se se špatnou náladou. Když zjistila, že doma už nemají její oblíbenou marmeládu, a že v posledním okénku adventního kalendáře je bonbón, který jí nechutná, začínala už cítit velký vztek. „Anežko, jsou Vánoce, štědrý den, pojďme si ho zkusit užít s dobrou náladou,“ říkala Anežce maminka a chtěla ji povzbudit. „Můžeme se třeba koukat na pohádku, co dávají v televizi a u toho jíst cukroví.“ Tenhle nápad se Anežce docela líbil. Když zapnula televizi, zjistila, že žádná pohádka, kterou má ráda v televizi není. Odešla do svého pokojíčku, zavřela za sebou dveře a potřebovala být chvíli sama. V tu chvíli jsem Anežce začal šeptat. „Zatím se ten dnešní den moc nedaří, viď Anežko. Nepotěšil tě ani adventní kalendář, ani pohádka v televizi. Možná bychom mohli zapřemýšlet, co by tvůj den mohlo vylepšit.“ Ale Anežka mě přes silné naštvání vůbec neslyšela. Zkusil jsem to tedy hlasitěji. „Mohlo by ti zvednou náladu přidat se ke zbytku rodiny, povídat si s nimi a zahrát si nějaké hry.“ Ale od Anežky pořád žádná reakce. Už jsem teda začínal mluvit opravdu nahlas. „Mohla bys na zahrádce postavit sněhuláka a sjet si kopec na sáňkách, to máš přeci tak ráda.“ Anežka stále neslyšela. Pochopil jsem, že potřebuje s tím vztekem a naštváním chvíli pobýt.
Nechal jsem jí tedy čas. Když jsem viděl, že se Anežka zvedá z postele a začíná si kreslit u stolu, zkusil jsem to znovu. „Víš, Anežko. Štědrý den je jen jednou v roce. Je to trochu speciální den. Všichni jsou o trochu šťastnější, usměvavější. V kuchyni teď maminka peče vánočku, tatínek dává světýlka do oken a kočička se vyhřívá na topení a kouká z okna na zasněženou přírodu. Možná by ses mohla přidat ke zbytku rodiny a užít si dnešní den s nimi.“ Anežka už zaslechla pár mých slov a začala o nich přemýšlet. „Vánočku mám moc ráda a čas, kdy s maminkou pečeme si vždycky moc užiju. Když je venku tma a rozsvítíme si doma světýlka, je to jako v kouzelné pohádce. Ráda si hladím naši kočičku, když se vyhřívá na topení. Ohřívá mi moje ruce.“ Přemítala Anežka. Když si všechny ty příjemné věci představovala, zjistila, že už necítí vztek, a že už nepotřebuje být sama. Chce se přidat k mamince, tatínkovi a kočičce. Anežka se ještě trochu styděla za to, že ze vzteku odešla do svého pokojíčku. I s tím jsem jí já Dobráček uměl pomoci. Začal jsem jí do srdíčka šeptat: „To nevadí, že jsi potřebovala být sama. Někdy to člověku pomůže přemoci vztek. Maminka s tatínkem také někdy cítí vztek a musí s ním pracovat. Určitě pochopí, že jsi chtěla být se svou emocí chvíli sama. Teď už vztek zase odešel a ty se k nim chceš přidat. Stačí jen otevřít dveře pokojíčku a jít si užít Štědrý den.“
A tak se Anežka přidala ke zbytku své rodiny. Posypala vánočku mandlemi, tatínek jí vysadil, aby mohla zavěsit světýlka na okno a se svou kočičkou se koukala, jak venku padá další sníh. Byl to krásný, kouzelný den, strávený s těmi, které má Anežka nejraději, a s těmi, kteří mají nejraději Anežku.
Zkuste někdy naslouchat vašemu srdíčku. Určitě tam taky žije nějaký skřítek, který vám bude pomáhat, jak si s věcmi poradit. Jak poradit sám sobě a jak pomoci i druhým.
A teď, děti, dobrou noc.
