scénářové chování

Jinak také chování podle scénáře. V prvních letech života je dítě poutáno k rodičům nebo jiným pečovatelům bezpodmínečnou důvěrou. Nemá důvod nevěřit, snad možná ani ještě netuší, co to je. Nezná pochyby. Dospělí jsou vzorem dětí. Vzhlíží k nim. Chtějí být jako oni. Protože dospělí v očích dětí všechno umí, vědí a všechno můžou. Vždyť právě dospěláci jsou průvodci dětí na tomto světě.
Během dne vyšle rodič směrem k dítěti spoustu nových informací. A dítě je přebírá přesně tak, jak mu jsou podány.
„Podívej, letadlo.“
„Modré auto.“
„To je ale veeeliký pes.“
„Zkusila jsi poprvé ochutnat koláček. Je sladký, viď?“
V pár uvedených větách se dítě naučilo název nového dopravního prostředku. Zjistilo, že barvě na projíždějícím autě se říká modrá. Získalo přehled o tom, jak se dají vyjádřit rozměry věcí. Už ví, že koláče bývají sladké. Dítě má v paměti nový přehled pojmů. Důležitým krokem učení je ale také opakování. Aby děti nezapomněly, jak vypadá modrá barva, ještě ji potřebují párkrát vidět. Nejprve potřebují pomoc dospělého a po nějakém čase už mají v hlavě hluboce zakořeněno, že modrá je zkrátka modrá.


„Pojď už, ty jsi šílenej louda.“
„Mluv trochu srozumitelně, huhňáš, nikdo ti nerozumí.“
„Nojo, ty jsi takovej mamánek, viď?“
„Už na tom kole trénujeme tři dny a žádný pokrok. Ty jsi ale opravdu nešika.“
„Obléknout si ponožky už ale zvládne ve školce opravdu každý. Copak jsi pořád malé mimino?“
A scénáře chování jsou na světě.
Když máma řekne, že auto je modré, pes je veliký, tomu na nebi se říká letadlo a má pravdu, proč by neměla mít pravdu v tom, že jsem louda, že jsem nešikovný, že nic nedokážu, že jsem vzteklina atd atd.
Takhle nějak to funguje. Dítě do určitého věku není schopné odlišit, kdy mu někdo z dospělých předává fakt vhodný k učení, a kdy jsou nevhodné nálepky výsledkem třeba jen špatného naladění jedince. Zkrátka tyto věty bere stejně samozřejmě jako věty předešlé.
Když si dítě navždy zapamatuje, že modrá je modrá a jak vypadá něco velikého, zapamatuje si také navždy, že je pomalé, k ničemu, nešikovné, nebo třeba že nedokáže ovládnout svůj vztek.
Čím jsou děti starší, tím více mají schopnost vymanit se těmto nálepkám, kterými byly jako malé označeny. Ne každý to ovšem dovede. Něčí sebevědomí, třeba právě i díky těmto větám z dětství, je na velmi nízké úrovni. I se zvyšujícím se věkem se stále chová podle scénáře, který mu byl předán. Protože mu to řekl někdo, kdo to v jeho očích ví nejlépe, kdo ho zná nejlépe, a tak má pravdu.
Zamyslete se a zkuste přijít na to, kolik lidí se ve vašem okolí stále bojí promluvit před lidmi. Stále se stydí za svůj pláč. Stále nedokáže ovládnout svůj vztek. Nikdy nedorazí včas. Nikdy se neodstěhoval od rodičů. Samozřejmě netvrdím, že jde pokaždé o situaci z dětství, ale je velmi časté, že si lidé nesou svůj scénář, který jim byl vymyšlen někým jiným, až do dospělosti.

No a jak by se daly výše zmíněné „nálepkové“ věty přetvořit tak, aby dítěti nepředkládaly scénář k chování? Tak třeba takto:


„Pojď už, ty jsi šílenej louda.“
„Potřebovala bych přijít včas. Zkusíme, prosím, trochu zrychlit?“


„Mluv trochu srozumitelně, huhňáš, nikdo ti nerozumí.“
„Nerozuměla jsem, cos mi říkal. Zkusíš to ještě jednou a trochu nahlas?“


„Nojo, ty jsi takovej mamánek, viď?“
„Vidím, že teď potřebuješ maminku hodně u sebe.“


„Už na tom kole trénujeme tři dny a žádný pokrok. Ty jsi ale opravdu nešika.“
„Ta jízda na kole je asi ještě dost obtížná co? Chceš to ještě zkusit, nebo si dát pauzu?“


„Obléknout si ponožky už ale zvládne ve školce opravdu každý. Copak jsi pořád malé mimino?“
„Teda, ty ponožky nám dávají zabrat. Když to budeme trénovat, určitě si je brzy oblékneš úplně sám.“